Tento nádherný chrám je nejkrásnější dochovaný kladský kostel. Při obdivování jeho bohaté architektury, dekorací a vybavení interiéru jsme svědky vzrušující historie stavby. První zmínky o stavbě kostela na tomto místě pocházejí ještě z roku 1194. Můžeme se ovšem domnívat, že tehdy šlo ještě o velmi skromný, dřevěný kostelík. Základní kámen současné budovy položili v roce 1344 kladští johanité.

Kladsko, které bylo součástí českého království, se tehdy ocitlo, z církevního hlediska, v nově vytvořené pražské arcidiecézi. Samotná stavba kostela začala ale teprve po smrti jeho hlavního fundátora - prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Když v roce 1364 umíral, odkázal značnou peněžitou částku na pokračování stavby. Klikaté cesty osudu, neustálé války a požáry, které sužovaly město, způsobily, že se stavba kostela stále prodlužovala. Do období husitských válek se podařilo vztyčit zdi trojlodní baziliky. Práce se dočkaly obnovení v roce 1462. Tehdy se začalo se stavbou jižní věže, které se říká Bílá. Na jejích vnějších schodech se dodnes dochoval znak maltézského kříže a letopočet 1465. Ve skutečnosti ale její stavba skončila o tři roky později. Severní - Černá - věž se začala stavět v roce 1487, ale dokončit se ji podařilo až v 16. století. Charakter architektury a zařízení interiéru kladského chrámu nejsilněji formovala pozdní gotika a především baroko.

S Arnoštem z Pardubic, hlavním fundátorem farního kostela, se pojila celá řada pověstí. Obyvatelé Kladska ho považovali za svatého, i když se kanonizace nikdy nedočkal. Údajně se v době svého mládí, kdy navštěvoval kladskou školu johanitů, stal svědkem zázraku, který navždy proměnil jeho život. Mladý Arnošt se, jako syn kladského kastelána, pyšnil svým původem. Během probíhající pobožnosti, při zpívání hymnu „Salve Regina” se spolužáky uviděl, jak na hlavním oltáři stojící socha Panny Marie k němu otočila obličej. Jak hlásá pozdější legenda, arcibiskup tehdy prožil duchovní obrodu a stal se velkým ctitelem Panny Marie.

Zázraky se údajně odehrávaly také po jeho smrti. Arcibiskup byl v souladu s vlastním přáním pohřben v knížecí kryptě jím založeného kostela Nanebevzetí Panny Marie. Na podlaze nad kryptou byl postaven z pískovce vysochaný náhrobek představující postavu Arnošta. Své místo našel na tumbě zhotovené z červeného mramoru. Nedávno vztyčený náhrobek ale záhy za tajemných okolností popraskal. Soudobí měšťané uznali, že jde o výsledek nějaké nadlidské síly... Navíc v roce 1468 z náhrobku arcibiskupa dvakrát začal vytékat tajemný olej. Údajně měl záhadné vlastnosti: vydával příjemnou vůni, nehořel a neplaval na vodě. Kladští obyvatelé shledali, že má zázračné vlastnosti. Bylo ho tolik, že ho sbírali lžícemi do nádob. Šlo o pro kladské katolíky těžké období, protože v Kladském hrabství se tehdy nekonaly mše svaté, pohřby ani kázání. Na městě ležela klatba, kterou papež uvalil na krále Jiřího z Poděbrad. Byl to husita a majitel Kladského hrabství. Kouzelný olej se pro Kladské stal důkazem, že arcibiskup na Kladsko a jeho obyvatele nezapomněl dokonce ani po své smrti.

V roce 1562 chrám převzali protestanté. Katolické pobožnosti johanitů tehdy probíhaly jen v kapli sv. Jakuba a v jižní lodi kostela. Ale už na konci 16. století byli do Kladska přivedeni jezuité, kteří zahájili intenzivní rekatolizační akci. V roce 1624, díky podpoře císaře Ferdinanda II. Habsburského, zakoupili kostel a komendu od ve městě čím dál méně oblíbených johanitů. Okamžitě se intenzivně pustili do díla, nejen v duchovní sféře, ale také připraveného bohatého architektonického programu. Kromě prací na farním kostele věnovali mnoho pozornosti konviktu a koleji budovaným u fary. Celý plán se vlastně sestával ze dvou etap. Během první barokní přestavby byly vystavěny např. tři kaple se sakristií v jižní lodi a kaple zesnulých, která přiléhá přímo k severní lodi. V rodinné kryptě tam byl pochován její fundátor, hrabě Montani z Oldřichovic. Navíc kladští jezuité přivedli severoitalské štukatéry, kteří v letech 1660-1670 provedli modernizaci interiéru.

Druhá etapa proměny kostela proběhla v 1. pol. 18. století. Tehdy vznikly hlavní prvky vybavení kostela, které se dochovaly dodnes: kazatelna, oltář, varhanní kůr a zpovědnice. Toto období se vyznačuje především dokonalým sochařstvím: mnoho jeho projevů můžeme obdivovat přímo ve farním kostele. Mezi umělci pracujícími na zakázku kladských jezuitů zaujímá čelní místo Michael Klahr starší. V letech 1717-1725 zhotovil např. jednotlivé sochy, kazatelnu, zpovědnice a ornamentální a figurální dekoraci varhanního prospektu. Sám umělec pocházel z kladského regionu a učil se v dílně Karla Sebastiana Flackera, který dorazil z Rakouska. Tradici klahrovské dílny udržovali i jeho potomci, až do začátku 19. století. Co se samotného farního kostela Nanebevzetí Panny Marie týče, dostal se po zrušení jezuitů v roce 1776 pod patronát Královsko-pruské školní rady. Pod vojensko-administrativní pruskou vládou byly architektonické sakrální památky po delší dobu ponechány vlastnímu osudu. Teprve v roce 1814, po obnovení zákonu, se o chrám začali znovu starat jezuité, kteří zde zůstali dodnes. V pětisté výročí skonu zaslouženého fundátora Arnošta byl přenesen rozpadající se náhrobek arcibiskupa z hlavní lodi a postaven do severní boční lodi. O něco dříve, v letech 1836-1841, proběhla renovace kostela.

Mezi nejzajímavější památky sakrálního umění, vedle už zmíněného náhrobku Arnošta z Pardubic, který pochází z 14. století, v kladském farním kostele patří např.:

• hlavní oltář s gotickou mariánskou sochou v zářící gloriole pocházející z let 1727-1729, zhotovený podle projektu kladského jezuity Kryštofa Tausche
• Socha Madony s čížkem zhotovená kol. 1360-1364 z dubového dřeva, jejíž autorem mohl být, jak se připouští, stavitel katedrály sv. Víta v Praze - mistr Petr Parléř
• Socha Madony na hlavním oltáři, zhotovená kolem roku 1450 z lipového dřeva, pocházející pravděpodobně z dřívějšího gotického oltáře,
• Pomník pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic zhotovený z mramoru, vytesaný známým českým sochařem Janem Jandou,
• Oltář Nanebevzetí Panny Marie zhotovený už zmíněným Michaelem Klahrem starším v roce 1725, patřící mezi nejkrásnější oltáře vyrobené ve Slezsku v tomto období

To jsou jen některé památky sakrálního umění, které se nacházejí ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Tento okázalý barokní chrám byl v důsledku téměř 350 let prací neustále zdokonalován a zkrášlován. Návštěvníci jen těžko odtrhnou oči od četných, nádherných soch a maleb, jedinečných oltářů a obřích zpovědnic. Vytvářené předními umělci v průběhu staletí dodnes okouzlují svou krásou.

Černá brána je jediná dochovaná část dřívější hřbitovní zdi u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tato krásná pozdně barokní brána, které se říká černá, byla na zakázku jezuitů postavena v roce 1703. Flankovaná dvojicí armovaných toskánských sloupů, na jejím vrcholu se nacházejí sochy tří svatých. Vlevo se nachází socha sv. Františka Xaverského držícího kříž - symbol utrpení Páně. Uprostřed stojí zakladatel řádu jezuitů, sv. Ignác z Loyoly - držící ve své ruce knihu řehole. Napravo se nachází známý vyznavač a propagátor mariánského kultu, sv. František Borgia. Na vlysu brány se nachází zkratka jezuitského hesla „A.M.D.G.”. Je to zkratka známého latinského výroku sv. Ignáce z Loyoly „Ad maiorem Dei Gloriam” („K větší slávě Boží“). Časem se z něj stalo hlavní motto jezuitů.,/p>

U farního kostela Nanebevzetí Panny Marie se kdysi nacházel hřbitov. Samotný zvyk pohřbívat zemřelé na hřbitovech u kostelů sahá do 4. století n.l. Objevil se společně s oznámením svobody vyznání pro křesťany a zahájením stavby kostelů. Na kostelním prostranství a kolem kostela se pochovávaly především osoby pocházející z nižších společenských vrstev. Naopak osoby z vyšších vrstev (knížata, aristokracie) se pohřbívaly hlavně v zámeckých kostelích a kaplích, také v městských a venkovských farních kostelech. Tabule nacházející se na hřbitovech u kostelů nenesly jména zesnulých. Mnohdy to dokonce ani nebylo s ohledem na opakované pohřby na jednom místě, obvykle dokonce bez rakví, možné. Na takovém hřbitově ovšem po smrti nemohl spočinout každý. Pohřeb byl odmítán především neobyčejným lidem, sebevrahům a těm, kdo nechodili do kostela. Už ve středověku se, především ve větších městech, objevily pokusy zavést nová místa pohřbívání dále od městských center. Takovéto plány ovšem narazily na rozhodný odpor a pohřby mimo hřbitov u kostela se považovaly za profanaci. Ovšem s ohledem na neustálý nárůst počtu obyvatel a, což s tím souvisí, také úmrtí, a rovněž z hygienických důvodů, se mínění pomalu začalo měnit. Zvyk pochovávat zesnulé na hřbitovech u kostelů konečně zrušil Nantský edikt vydaný Jindřichem IV. Navarrským ve Francii v roce 1598. Hřbitov u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku existoval do roku 1624. Po jeho likvidaci byly náhrobky použity při pokládání podlahy v době přestavby kostela. Hřbitovní zdi se dočkaly rozebrání v 19. století, v rámci definitivního zrušení hřbitova. Do dnes přetrvala jen dříve popsaná Černá brána.

Sv. Jan Nepomucký - patron dobré pověsti, chránící před neštěstími. Pomník sv. Jana Nepomuckého, nacházející se u hlavního vstupu do kladského kostela Nanebevzetí Panny Marie, v roce 1714 fundoval kladský hejtman a velitel pevnosti, hr. Maxmilián z Mitrovic. Do dnes se dochoval do podstavce podpírajícího sochu zakomponovaný erb fundátora a diskrétní nápis: „Max. LB. Mitrowski D. Mitrowicz S. Caes. R. Maj. Cam. Capitaneus Com. Glatz” („Maxmilián, baron Mitrovský z Mitrovic, svatého císařsko-královského majestátu komorník, hejtman Kladského hrabství“).

Jan Nepomucký se narodil v obci Pomuk nedaleko Prahy. Zasvětil se duchovnímu stavu a vydal se na studia, nejdříve v Praze a následně v Padově. Dosáhl titulu doktora práv a obsadil úřad generálního vikáře. Stala se z něj pravá ruka pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. V té době v Čechách vládl král Václav IV. Lucemburský. Ten vedl úporný spor s pražským arcibiskupem o obsazování církevních úřadů. Český král se chtěl zbavit nepohodlného svědka a pozval Jana Nepomuckého na hostinu. Zajal ho a přikázal ho vystavit vražednému mučení. Šlo o specifickou křížovou cestu budoucího světce. Kopali ho, bili ho, jeho tělo bylo propichováno ostrými nástroji a připékáno. Po tomto zmasakrování mu kati otevřeli ústa a kleštěmi vytrhli jazyk. Veškeré toto utrpení spokojeně pozoroval král. Po všem tomto ukrutenství byl nešťastný kanovník na rozkaz krále zabit. V noci ho vyvedli doprostřed mostu přes Vltavu. Mučitelé mu na krk natáhli šňůru s přivázaným kamenem a hodili ho do vody. Jak říká legenda, když se topil, na vodní hladině se ukázalo pět hvězd, kterých si všimli místní. Nevíme, proč se český panovník dopustil tak příšerného zločinu. Byla za tím jen nenávist a zlost, že vikář podporoval arcibiskupa? Část pramenů ale poukazuje na skutečnost, že světec byl zpovědníkem královny. Možná tedy bylo hlavní příčinou nenávisti odmítnutí prozrazení zpovědního tajemství královny? Časem se paměť na Jana Nepomuckého přerodila v kult. V roce 1683 byla postavena první socha svatého na Karlově mostě v Praze. Šlo o přesné místo jeho mučednictví. Došlo k tomu ještě před jeho kanonizací, což vypovídá o velké oblibě tohoto patrona na území Čech.